Zaručený trik na cizí jazyky

18. 11. 2019



Zeptáte se téměř kohokoliv a řekne vám, že by dal hodně za to, aby mluvil cizím jazykem. Ale očividně ne odhodlání a čas na to, aby se jazyk skutečně naučil. Nebo jen nezná správný způsob, jak se učit, a kdyby tento způsob objevil, tak by se spasil a mohl si vypnout titulky u Stranger Things?

Snad každý, kdo se chce naučit nový jazyk, se zamýšlel nad tím, jakou učební metodu, pomůcku nebo kurz by měl použít. Já mluvím plynně anglicky a německy a poslední rok jsem se učil francouzštinu sbíraje své poznatky ohledně tohoto pomalého, ale nadějného a zajímavého procesu. V tomto článku se nejprve podíváme na skupinu lidí, kteří se učí jazyk překvapivě konsistentě: malé děti. Poté se podíváme na jeden princip, které děti nevyužívají k učení se jazyka a na druhý, který k učení se jazyka využívají.

Pravdu hledej v sobě

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.
– Jan 1,1 Bible21

Jeden známý filosof dokonce prohlásil, že hranice jeho jazyka jsou hranice jeho světa.

Máma, táta... První slova novorozeňat často vzbuzují tolik emocí, že si je někdo zapisuje na památku, mohou také sloužit jako předpověď životní cesty daného člověka. Tvoří první období našeho života a první krůčky k poznávání světa. Abychom se totiž ve složitém světě dokázali zorientovat, musíme si osvojit schopnost generalizace, tedy vytváření abstraktních kategorií, do kterých zařazujeme pozorované fenomény. Jazyk tvoří stěžejní část tohoto myšlenkového procesu, neboť tyto kategorie nejsou nic jiného než slova.
Když spatříme čtyřnohé chlupaté stvoření, nemusíme si pamatovat každičký jeho detail, stačí nám jej označit nálepkou „pes“ a můžeme dále poznávat svět. Podobně začínáme chápat koncept více a více slov, dostáváme se na vyšší roviny abstrakce. Nemusíme říkat, že máme nepříjemný pocit v žaludku, stačí říci „hlad“ a hned signalisujeme, co je potřeba. Množství abstrakčních rovin v životě roste, čím jsme starší a zkušenější, tím komplikovanější slova můžeme říci. Říkáme „opera“, „demokracie“, „společný jmenovatel“ a šetříme čas i kognitivní kapacitu, následkem čehož můžeme dosáhnout větší a větší věci.

Některé vědecké články jsou k dostání na serveru jménem Library genesis (libgen).

Když je ale jazyk s naším myšlením tak provázán, proč je tak problematické se učit jiné jazyky po tom, jak bylo lehké se naučit ten první? Copak nové jazyky znamenají jiný způsob přemýšlení? Tohle by se mohlo zdát jako nějaký důkaz Sapir-Whorfovy hypotézy, nicméně podle mě je složité se naučit vůbec i náš první jazyk. Podívejme se tedy na to, jak se děti učí rodný jazyk (k této problematice doporučuji také [1]).
Děti nemají žádný rodný, vrozený jazyk. Je však případné se domnívat, že mají nějaké predisposice se jazyk naučit (narozdíl třeba od šimpanzů), nicméně tyto predisposice nepovažuji tak zázračné jako by se na první pohled mohlo zdát, dětem pomáhá spousta jiných faktorů. Za prvé mají děti motivaci se jazyk naučit (kdyby se jej nenaučily, nejspíš by umřely), za druhé mají většinou u sebe pár rodilích mluvčích-soukromých učitelů, za třetí se jazyk učí několik let. Tyhle tři pilíře: motivace, čas a dobří učitelé můžeme dětem závidět, kdo z by se něčím takovým mohl pochlubit?

Jako většina tvrzení o jazyku, i tvrzení v tomto odstavci není tak úplně pravdivé. Chtěl bych slyšet nějaké batole, jak na mne vyhrkne přechodník nebo předminulý čas. Jistě je nějaký stupeň exposice gramatice důležitý k hlubšímu pochopení jazyka.

Je tohle ale celá pravda? Když se podíváme na poněkud starší děti ve školním věku, také věnují cizímu jazyku spoustu času, mají hodně často vnitřní či vnější motivaci a ve škole by měli mít k disposici mnohem vzdělanější učitele než jsou jejich rodiče. Přesto si však malé dítě osvojí jazyk efektivněji než školáci, kteří se třeba osm let drtí němčinu či nedejbože latinu. Zde je můj názor na problematiku poněkud subjektivní. Nicméně fakt, že se děti naučí komunikovat bez toho, aby v životě slyšeli jediné gramatické pravidlo explicitně formulováno, by měl být přinejmenším zarážející.

Myslím si, že se člověk neučí jazyk z gramatiky, ale spíš gramatiku z jazyka. Ale jakto, že se člověk jazyk prostě naučí? Stejně jako zavazování tkaniček nebo správné držení tužky věřím, že používání jazyka se děje díky našemu mozku z velkého dílu díky jakési intuici. Schválně, řekněte – pamatujete si, jak jste se naučili anglické slovo ice cream? Nebo slovo redundant, cowboy? Možná jsem se zrovna strefil do slov, které vám do hlavy vtloukala vaše učitelka, nebo ani nevíte, co znamená slovo redundant. Faktem však zůstává, že stejně jako v mateřském jazyce i v cizím známe (od jistého stupně pokročilosti) více slov, než jsme se vědomě naučili, a i proces učení neprobíhá kontrolovaně.

Škola nebo škola života?

Hospodin Bůh totiž zformoval ze země všechnu polní zvěř i všechno nebeské ptactvo a přivedl je k Adamovi, aby viděl, jak je pojmenuje. Jakkoli pak Adam nazval kterého živočicha, tak se jmenoval. Adam tedy pojmenoval všechen dobytek, nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Pro Adama se ale nenašla rovnocenná opora.
– Genesis 2,19-20 Bible21


Někteří lidé (např. Noam Chomsky) by řekli, že se pravidla jazyka dají formulovat rigorosně. Co se týče současného stavu věcí, zatím se rigorosní gramatika vede částečně aplkovat jen na angličtinu. Já si myslím, že pověstná Universal Grammar má tolik volných parametrů, že je to jen další grammar...

V posledním odstavci jsem možná kopl do vosího hnízda, když jsem do celé věci zapletl školský systém a vyřkl jsem jméno, které nesmíme vyslovit: gramatika. Problémy gramatiky a školství jsou provázané a vážné, několik jich proto jen namátkou demonstrativně vyjmenuji:

Colorless green ideas sleep furiously. známýTühle vietu lingvista Noam Chomski vytvořl. Přesto, že jeho věta se drží gramatických pravidel a moje následující věta ne, rozumíte pravděpodobně jen té mojí.

Čím déle se zamýšlím nad otázkou, jestli lze definovat spisovnou češtinu a podle čeho určovat, co je platné gramatické pravidlo, v tím větší beznaděj se nořím. Přesto všechno se Ústav jazyka českého vžil do role Adama, aby všechny jazykové pojmy vytesal do kamene a všechna gramatická pravidla navždy upevnil. Evu, neboli mluvčí jazyka, k tomu samozřejmě nepřizval. Pomohl tím Evě, nebo je jeho chování sobecké a restriktivní?

Všechny tyto myšlenky by vydaly na samostatný článek (nebo stohy knih). Podle mého názoru je v tomto gramatika a české školství trochu odtrženo od reality, neboť ve skutečnosti tyto otázky v běžném životě řešit vůbec nepotřebujeme. Jakou roli tedy hrají gramatika a školství při učení jazyka? Může se to zdát kontraintuitivní, nicméně já bych řekl, že mizivou, jazyk se dokážeme naučit i bez nich (i malé děti je nepotřebovaly).

Mám i další argument pro to, proč bychom měli opustit přemýšlení o gramatice a tradičních metodách vyučování. Všechny tyto metody totiž stojí na racionálním přemýšlení. Toto přemýšlení je však pomalé a náročné oproti např. tomu druhu přemýšlení, které používáme, zavazujeme-li si tkaničky, nebo právě mluvíme-li. Myslím si tedy, že gramatika může být dobrá pomůcka, nicméně zdaleka není nutná. Přirovnal bych ji ke steroidům a růstovým hormonům: troška může být dobrá, ale jakmile to člověk přežene, už se za ním lidé ohlížejí na ulici.

Opuštění paradigmatu

To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
– Jan 1,14 Bible21


Zajímavý způsob nahlížení na jazyk je jako na činnost s nějakým účelem. Když si mažeme chleba, máme třeba namazaný chleba. Když někoho praštíme, sledujeme tím většinou jeho zranění. Podobně když někomu řekneme, že nám je špatně, tak tím chceme toliko dokázat například to, aby nás přestal otravovat. Veškeré promluvy by pak byly empirické činy a gramatická pravidla by byla beze smyslu.

Když jsme ztratili gramatiku, o co se nyní můžeme opřít? Dobré zprávy, gramatika není jediný způsob pohledu nahlížení na jazyk. Těchto způsobů existuje samozřejmě hodně, já začnu tím, že se zeptám, proč vlastně mluvíme popř. chceme umět mluvit cizím jazykem? Jazyk má bezpochyby nějaké funkce (více o funkcích jazyka napsal například známý lingvista Roman Jakobson: [2]) a hlavní mezi nimi bude nejspíš komunikační. Mluvíme, abychom se domluvili. Mluvíme tedy úspěšně (správně), pokud nám druhý rozumí a předali jsme chtěnou zprávu.

Mezi třemi pilíři učení se malých dětí se taktéž vyskytla motivace. Podle mě je právě motivace nejdůležitější krok v tom se naučit jazyk. Ten, kdo má silnou motivaci, vytrvá ve svém úsilí, bude mít k učení positivní vztah, jazyk se pro něj stane provázaný s jinými věcmi, a tak se ho i snáze naučí. Myslím si, že první krok, který by každý měl při učení jazyka podniknout, je podívat se do sebe a říci si, jestli se vskutku chce jazyk naučit a proč: zahraniční pobyt, čtení nedostupných knih, shlížení videí, fascinace cizí kulturou, to všechno může úspěšně motivovat.

Další důvod proč silná motivace tvoří základ učení se jazyka, je možnost evaluace. V minulé kapitole jsem se pokoušel rozložit opodstatněnost gramatiky jako konstruktu, který by byl důležitý pro běžného člověka. Gramatika však také byla poskytovala způsob, jakým člověk mohl lehce porovnávat dosažené výkony. Když je gramatika pryč, přijde mi důležité používat svoji vlastní motivaci jako způsob sebehodnocení. Chcete se bavit s lidmi v angličtině? Co na tom, že jste nesprávně použili kondicionál, pokud jste si udělali přátele z cizí země? Chcete si přečíst Fausta? Pak na druhou stranu nepotřebujete znát slang německých náctiletých, ale Plusquamperfektum by se hodilo.

Stojí to za to

Bůh promluvil všechna tato slova:
Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabíjej.
Necizolož.
Nekraď.
Nelži o svém bližním.
– Exodus 20;1,12-16 Bible21


Lidský jazyk má nevýslovnou moc. Je to právě slovo (jméno), které jednoznačně určuje každého jednotlivce a přiřazuje mu tak místo ve světě. Pomocí slova se dají uzavřít smlouvy, vymítat ďábel, můžeme mít něčí slovo jakožto slib. Sliby jako je skautský slib, prezidentský slib nebo maželský slib vymezují, jakým způsobem bychom se měli chovat a přidávají tak do jinak chaotického světa umělá, lidská pravidla. Slovy si přizpůsobujeme svět, racionalizujeme ho, vytváříme hodnoty. Slova mají i doslovnou hodnotu – například heslo od bankovního účtu. Na slovech jsou založena nejprestižnější povolání lidí v naší společnosti, slova dokonce tvoří podstatnou část filosofie. Slova tvoří podstatnou část naší kultury, podepisují se na rýmech v dětských říkankách i na hudbě a jiném umění.

Osobně mě fascinuje jak může být jazyk komplikovaný a jakým způsobem ovlivňuje (nebo spíše je propletený s) naší kulturu a naše životy. Věřím, že se stojí za to jazyky zabývat už jen díky jakési jejich estetické hodnotě, nicméně si myslím, že pro učení jazyka si lze vybrat i mnoho jiných silných motivací, např. ty inspirované předchozím odstavcem.
V tomto článku jsem se snažil vysvětlit některé své postoje ohledně problematiky učení se cizích jazyků, zaměřoval jsem se především na motivaci a na sebereflexi při učení se. Nejdůležitější při učení se považuji přemýšlení o samotném učení a neustálou sebereflexi sebereflexe: zkoumání svých motivací a přemýšlení nad způsoby, jakými se učení může zdokonalovat. Myslím si, že neexistuje žádný návod na to, jak se co nejrychleji naučit cizí jazyk, člověk proto musí přemýšlet sám, co pro něj funguje nejlépe.

V článku jsem se ovšem soustředil pouze na hodnotové základy co se týče učení se jazyka a pak na motivaci. Existují však i jiné důležité aspekty, třeba právě učitelé, které si má člověk vybrat, prostředí, ve kterém se má pohybovat atp. Je možné, že toto pokryji v budoucích článcích, téma rozhodně není vyčerpané! Chcete-li se tématem více zabývat, podívejte se do článků v odkazech (nemůžete-li články najít, jistý ruský server jménem Library Genesis vám může pomoci), či si vyhledejte heslo second language acquisition (SLA).

Odkazy