Marxistický slovník

17. 04. 2022

Pokusím se odpovědět na dvě otázky: Co já myslím tím, když říkám slova z marxistického slovníku? Proč mají tato slova důležitou hodnotu a měli bychom je (ve správných okolnostech) používat?

Význam marxistického slovníku

Neomarxismus sice je určitý filosofický termín, nicméně takhle se v běžné řeči nepoužívá. Ve skutečnosti se používá spíše jako popis myšlenek, které vychází z Marxových, nicméně jsou nějakým způsobem pozměněné tak, jak se uživateli zrovna zalíbilo. Jestli má nějakou základní myšlenku, tak je to obecně víra v to, že společenské jevy jsou obecně ovlivněny společenským uspořádáním. (Narozdíl od individualismu, který existenci společnosti popírá a společenské jevy vysvětluje jako působení jednotlivců.)

Marxismus ve starém, původnějším smyslu většinou říká nějaké pobuřující věci jako třeba, že ve světě existuje skupina lidí s příliš velkou mocí (vládnoucí třída), nebo většinová skupina lidí, kteří si vydělávají prací, a jejich zájmy jdou přímo proti vládnoucí menšině (proletariát). Ve skutečnosti tato tvrzení ale nemusí být „pravdivá,” ale ani „lživá”. Otázka totiž je, co to je pravda v tomhle kontextu, existuje vskutku něco jako třída bohatých a chudých?

Dle mého názoru je produktivní na věc nahlížet tak, že si při přemýšlení vždy definujeme pojmy, a tyhle pojmy už nám určují, jak nahlížíme na svět. Protože když pro popis společnosti používáme výhradně pojmy jako „chudí a bohatí”, tak tyto škatulky pak všude uvidíme (ten, kdo má pouze kladivo, vidí všude hřebíky). A tohle není jev vyskytující se jen u marxismu, do určité míry se nachází v každé filosofii (dojdeme k tomu, co v tomto smyslu znamená filosofie) nebo v myšlení každého člověka.

Marxismus konkrétně je založen na dialektice, což znamená, že hledá „opposing tendencies with irreconcilable differences”, např. dělníky, kteří pracují, a továrníky, kteří extrahují hodnotu. Z definice jsou tyto třídy proti sobě, uspokojení jedné jde na úkor druhé (dělníkům se zvýší plat, továrníci trpí a vice versa). Tento náhled na svět způsobí, že hledáme dělníky a továrníky, a tam, kde je najdeme, vždy vznikne inherentní konflikt. Podobně je to s každým jiným náhledem na svět.

Ještě je tu druhý problém: každý náhled na svět můžeme donekonečna upravovat a vylepšovat procesem jemného dolaďování (fine-tuning) vytvářejíce třeba podtřídy bohatých a chudých atp. Snažíme se tím, aby pojmy více seděly na realitu. Nicméně každý náhled můžeš upravit tak, aby seděl na realitu libovolně dobře — jen to bude stát více a více práce [1].

Jak se v tom tedy vyznat? Já vnímám náhledy na svět (nebo soustavy pojmů, nebo ideologie...) jako nástroje, které člověk může použít, aby jimi analyzoval jednotlivé situace, které se vyskytnou. Vždycky se ale musíme zamyslet nad tím, který náhled na svět nejvíc bude sedět na kterou situaci, a když to nepůjde, tak náhled vyměnit.

Co se týče toho upravování náhledu, aby seděl na realitu: čím víc ho chceme upravit, tím déle to bude trvat. Proto často říkám nějaké zjednodušující tvrzení jako např.: v některé diskusi můžu říct, že vládnoucí třída nám zatajuje informace. Nemyslím si v tomto konkrétním případě, že existuje nějaká konkrétní skupina spikleneckých miliardářů, nýbrž poukazuji na to, že korporace profitují z toho, že neumíme vyrábět jejich produkty, takže nám neukazují, jak je vyrobit/opravit. I tohle delší tvrzení by šlo konkretizovat, ale v debatě nemá cenu se snažit všechna tvrzení obhajovat do úplného detailu: dovysvětlení může přijít, jen když narazíme na neporozumění (viz video z kanálu VSauce The Future of Reasoning).

Takže až příště uvidíte něco, s čím nesouhlasíte, protože to zní příliš rudě, tak je nejlepší se zeptat: když to tvrzení trochu rozpracuju, dostanu něco, s čím souhlasím? Funguje tento náhled na svět přesně, nebo opomíná zásadní věci, a lepší než ho rozpracovat by bylo použít zdaleka jiný náhled na svět?

Příklady různých náhledů na svět:

• (dialektická) opozice těch, co produkují, a těch, co vlastní
• Hledání opresivních společenských struktur jako např. patriarchát nebo kredencialismus
• Popisování společenských jevů podle toho, jak se podílejí na výrobě komodit (sledování komoditních řetězců neboli commodity chain analysis)
• Náhled na společenské jevy, jako by se jednalo o volnou, tržní soutěž jednotlivců; myšlenky jako marketplace of ideas, vnímání lidí jako racionálních aktérů atp.

• [1] Můžeme použít i jinou metaforu: metaforu mapy. Představte si, že se snažíme popsat zemi a kreslíme mapu: musíme použít určitá zjednodušení, protože naše mapa je menší než náš popisovaný kraj, takže nedostaneme perfektně věrnou mapu. Představte si ale, že jednoho dne se nám zachce být perfektní, a tak opravdu vytvoříme mapu tak velkou, že zakryje celou námi popisovanou oblast. Vytvořili jsme tím něco dokonalého, ale strašně nepraktického, protože s tak velkou mapou se nedá zacházet. Jean Baudrillard, který tuto metaforu převzal od Jorge Borgese, nicméně tvrdí ještě více: ve skutečnosti jsme při tvorbě této mapy změnili samotnou popisovanou realitu, protože ta mapa je tak velká, že už je nezanedbatelnou součást popisované oblasti. A podobně je to s každým popisem reality, nebo (dle Baudrillarda) s každým pojmem. Žijeme totiž ve světě simulaker. Více: J. Baudrillard — Simulacra and Simulation; tetralogie Matrix; J. L. Borges — On Exactitude in Science

Důležitost (marxistického) slovníku

Mnoho lidí říká, že používat cizí nebo nové pojmy je v debatách neproduktivní, jen to odrazuje lidi, neboť cizí pojmy jsou příliš složité na porozumění. Tento náhled je však příliš zjednodušující a přehlíží klíčové výhody nových pojmů.

Za prvé, nové pojmy jsou velmi často emancipačním nástrojem, tzn. poskytují lidem úlevu, naději a pocit sebeurčení. Velmi silným příkladem jsou různé pojmy popisující sexuální identity. Existuje bezpočet lidí, kteří cítili, že nějakým způsobem do společnosti nezapadají, ale nedokázali to přesně popsat. Když však narazili na slovo trans/gay/asexuál atp., uvědomili si, že to je vhodný výraz pro to, jak sebe popsat. Byli rádi za to, že existuje komunita lidí, kteří toto slovo používají, a kteří jim mohou pomoct, protože mají podobné životní zkušenosti.

Můžete si myslet, že tento příklad je příliš specifický, protože se týká lidské identity. Já si ale myslím, že podobný efekt na člověka může mít, když dosáhne třídního uvědomění, nebo se dozví o patriarchátu. A specifické pojmy jsou velkou součástí tohoto uvědomění. Ano, pojmy můžou možná být komplikované. Ale to je způsobené tím, že popisují komplikované situace, které si lidé prožívají. Bez pojmů, které tyto komplikované situace pěkně shrnou, si lidé těžko uvědomí, v jaké situaci se nachází, a těžko na ní něco změní.

To mě přivádí ke druhému důvodu. Význam pojmů se v čase proměňuje, a některé pojmy dostanou negativní nádech. Příkladem může být pojem socialismus, který dříve označoval usilování o egalitářskou společnost a dnes znamená přibližně „kapitalismus s lidskou tváří”. Druhý a důležitější příklad nechť je pojem komunismus v českém (a trochu americkém) kontextu. Lidé mají s tímto pojmem spjaté negativní rysy jako např.: nedostatek zboží v obchodech, malý počet velmi mocných lidí, kteří rozhodují o všem pro svůj profit, nebo kádrování — rozhodování o způsobilosti člověka na základě jeho poplatnosti režimu, nikoliv jeho schopností.

Ale všechny tyto tři rysy najdeme i v dnešním kapitalismu: v obchodech někdy nastane nedostatek vlivem přírodní katastrofy jako tornádo nebo vlivem špatné byrokracie (např. výstup z EU). I ve dnešní společnosti malá skupina lidí má disproporční moc: jsou to miliardáři, akorát narozdíl od komunismu se nejedná o veřejné figury, takže ani jejich vliv nevnímáme. I obdobu kádrování tu máme: jednak jsou lidé často odsuzováni za své levicové myšlenky, ale mnohem důležitější je systém kredencialismu, kdy lidé s vysokoškolským titulem dostanou jednodušeji práci, ačkoliv titul s jejich prací nesouvisí. Přitom o dosažení titulu rozhoduje dnes spíše materiální zázemí, než nějaké schopnosti. Poslušené studium VŠ a používání svého titulu pro osobní obohacení bez ohledu na ty méně materiálně zajištěné bych bez ostychu označil za poplatnost dnešnímu režimu.

To, že komunismus má nádech negativní a kapitalismus pozitivní, svobodný, bych označil jako součást kulturních válek. Ano, jsem rád za Sametovou revoluci a za to, že u nás skončil autoritářský režim. Ale měli bychom kriticky studovat naši situaci a zamýšlet se nad tím, kde jsme třeba v přeměně společnosti mohli zajít dál a odstranit více nespravedlností. Tím, že necháme slovo komunismus nosit negativní nádech, se nikam nedostaneme, měli bychom jej vnímat neutrálně, podle původní definice (pak bychom si třeba uvědomili, že označovat minulý režim za komunistický má své nedostatky).

Ano, je lákavé pojem komunismus opustit a zvolit si třeba jiný pojem pro popis společnosti bez nerovností, začít s čistým štítem. Ale kdybychom toto udělali, náš nový pojem by dozajista za chvíli byl znovu pošpiněný nějakým jiným vlivem. Takhle bychom s pojmy neustále kličkovali, a vlastně by nebylo jasné, co říkáme. Místo toho se mi zdá produktivnější se držet zavedených pojmů, a napravovat významy, které se časem pokřivily. Vysvětlení pravého významu některého pojmu pak může mít opravdový emancipační efekt.

Jako poslední bych chtěl říct, že to, jaký jazyk zvolíme, by mělo záležet na konverzačním kontextu. Jistě je kontraproduktivní své babičce vysvětlovat dialektický materialismus, pokud se s ním nikdy v životě nesetkala. Někdy spočívá hodnota ve vysvětlení určitých konceptů pomocí známých slov. Nicméně myslím si, že nové pojmy jsou klíčový emancipační nástroj pro dlouhodobý horizont. Pokud chceme někoho opravdu přesvědčit, měl by se naučit i naši řeč. Také bychom neměli být paternalističtí a tvrdit, že jiní lidé jsou příliš hloupí na to, aby nové pojmy pochopili. (Navíc znalost specifických pojmů i člověku ulehčí samostudium, neboť je stačí napsat do DuckDuckGoGo a hned člověk najde materiály.)

Zpět k anarchistickému reading listu.

Zpět na seznam článků.