Sculpting in Time

aneb

Dojmy z knihy Andreje Tarkovského

12. 01. 2021



I believe that it is always through spiritual crisis that healing occurs. A spiritual crisis is an attempt to find oneself, to acquire new faith.
- Andrej Tarkovskij


Před půl rokem jsem se odstěhoval do Švýcarska, začal jsem tam studovat. V mnoha ohledech to je veskrze pozitivní zkušenost, ale na druhou stranu trochu traumatizující, a to z rozličných důvodů. Často jsem v noci měl problém zůstat na místě přes neustálé převalování v posteli a nezastavitelné rozbíhání myšlenek do nesnesitelných eventualit jenom pro to, aby se myšlenky zase vrátily do jednoho místa, přesně tam, kde jsem je nejméně chtěl. Do jednoho důvěrně známého místa, které tak bolelo, ale přesto nešlo nějak konkrétně popsat. Do místa, které jsem chtěl více pochopit, ale to vyžadovalo sáhodlouhé hloubání, u kterého se myšlenky člověku zabíhaly na různá místa až do neúnosných potencialit...

Nicméně tohle není článek o mně a mém trápení. Teď už se mám lépe a vím, kam mířím. Spíše tento článek vychází ze mně, a proto jsem měl potřebu krátce zmínit okolnosti jeho vzniku, abyste snad lépe pochopili moji motivaci, můj úhel pohledu. Píšu zde o knize Sculpting in Time (česky Zapečetěný čas) od Andreje Tarkovského, kterou jsem si přečetl, a kterou bych s Vámi chtěl sdílet. V ní totiž Tarkovskij dobře vysvětluje techniky, které používá při tvorbě svého díla, ale možné interpretační klíče, náhledy, které můžete použít při studiu jeho či jiných filmů a uměleckých děl.

Tarkovskij se do dějin filmu zapsal jako významná postava, takže jeho filmy stojí za shlédnutí už jen pro historický kontext. Já však věřím, že krom toho nabízejí ještě jiné kvality: nezvyklý pohled na příběhovost a neuvěřitelnou emoční sílu. Pokusím se tedy tyto kvality lépe popsat pomocí postřehů z knih.

Interpretace Tarkovského filmů

In a word, the image is not a certain meaning, expressed by the director, but an entire world reflected as a drop of water. Only in a drop of water!
-A. T.


Abychom začali ze společného základu, poskytnu nejdřív seznam Tarkovského filmů spolu se svým původním dojmem z nich

No, nejsem zas až takový skalní fanoušek, vlastně se nacházím teprve na začátku své cesty pochopení jeho filmů. Předpokládám, že to máte podobně, a proto vás chci ujistit: nebojte se, je těžké Tarkovského filmy pochopit, což bych zde také chtěl vysvětlit.

Já jsem nejvíce porozuměl jeho sci-fi filmům, které ale Tarkovskij považuje za své nejslabší. Dokonce o Solaris v knize píše, že po dokončení dospěl k názoru, že lepší by bývalo vypustit sci-fi tématiku, protože by tak vynikla lépe zpráva, kterou se snažil předat. Moje převážné nepochopení Tarkovského filmů se mi však vyjasnilo po první kapitole knihy: zjistil jsem, že jsem se snažil vždy pochopit „děj” filmu. Ten ovšem je z mnoha důvodů velice kryptický. Jistě svoji roli v mém nepochopení sehrála černobílost, dále taky prostě neobeznámenost s filmem — prostě jsem film bez kontextu zapnul — a odkazy na Ruskou kulturu USSR, kterou jsem nezažil. Tarkovskij rozhodně nedbá na to, aby divákovi racionálně došlo, co se na obrazovce odehrává, i když je to důležité pro dějovou linii. Má pro to však dobrý důvod, děj považuje za druhotný.

Z běžné filmografie jsme zvyklí na lineární vyprávění, nejdřív A, pak B, pak C, preferovaně vše z pohledu jedné osoby, a až v rámci této formule se dějí nějaké experimenty. Oproti tomu Tarkovskij na sebe scény nenavazuje podle nějakého vnitřního smyslu vyprávění, ale asociačně. Zejména ve filmu Zrcadlo tak jednotlivé záběry nejsou chronologické a přesný děj, jak se vše stalo, je těžké rozšifrovat. Ale přesně o to rozšifrování děje bychom se neměli pokoušet! Slovy autora: „The usual logic, that of linear sequentiality, is uncomfortably like the proof of a geometry theorem,” oproti tomu „Through poetic connections feeling is heightened and the spectator is made more active. He becomes a participant in the process of discovering life, unsupported by ready-made deductions from the plot or ineluctable pointers by the author.”

Snažit se filmy pochopit chronologicky, jak se „opravdu” staly, je krátkozraké, protože i běžný lineární styl tuhle opravdovost postrádá. Tak například, stane se sekvence událostí A, B, C, D, ale režisér pro zkrácení filmu dá na plátno A,B,D — ale proč vynechal zrovna C? Nebo také často mění perspektivy, opět se ptejme podle čeho? Jako student fyziky navíc musím dodat, že je pominut základní fakt teorie relativity, že seřazení událostí do časové řady závisí na volbě pozorovatele. I lineární vyprávění tak ve skutečnosti není objektivní, jen o tom utváří dojem a tím zatemňuje stav věcí. Tarkovskij nás tedy zve, abychom toto přijali a snažili se spojení jednotlivých záběrů a potažmo děj intepretovat sami, zapojit se tak do aktivního procesu.

Pro mně osobně to má ještě druhý rozměr, a to sice ohledně chápání filmu. Snažit se pochopit děj a racionálně se s filmy vypořádat je podle Tarkovského méně důležité. Když tedy např. ve Stalkerovi vidíme plačící ženu, kterou právě Stalker upustil, máme primárně být zasaženi tou smutnou situací, než v této scéně hledat existenciální symboly nebo feministické alegorie. Zkrátka a dobře, nechat na sebe dílo působit emocionálně, nikoliv racionálně.

A má to i dobrou stránku, radí nám to, jak se vypořádat s lidským zapomínáním. Nezáleží na tom, že zapomeneme nějaké konkrétní dějové linie Tarkovského filmů, jak stárneme. Jejich vyznění není nějaký racionální argument, který se pak zhroutí, ale je to nějaká imprese, která na nás zapůsobila. A to, že nás ovlivnila, už nám nějaké zapomenutí nevymaže. „For thought is brief, whereas the image is absolute.”

Nesmazatelný vliv filmu

Tarkovskij se tedy především snaží o vytvoření obrazů a o předání nějaké emoční zprávy. Jistě vás napadá, že takovou zprávu vnímá každý člověk jinak a možná se ptáte, jak je možné, že filmy tak mohou zasáhnout více lidí. Na to Tarkovskij odpovídá následovně: As he buys his ticket, it's as if the cinema-goer were seeking to make up for the gaps in his own experience, throwing himself into a search for the 'lost time'. In other words he seeks to fill that spiritual vacuum which has formed as a result of the specific conditions of his modern existence: constant activity, curtailment of human contact, and the material bent of modern education.
-A. T.


Ano, Tarkovskij zde naráží na Prousta, tuto interpretační rovinu však nechám jako cvičení čtenáři. Raději bych se soustředil opravdu na ten úžas, který při hledění na velké plátno cítím, na ten podivný odosobněný pocit, když vycházím z kinosálu a mžourám, snažím si vzpomenout na to, jaké to je vůbec žít v našem světě. Věřím, že jste něco podobného také zažili. Jako alegorii ke zmíněnému filmovému pocitu se odkážu na jednu svou osobní specifickou zdravoní komplikaci jménem nízký krevní tlak. Projevuje se to tak, že když dlouho sedím, obzvlášť v nějaké nezdravé pozici, a pak vstanu, tak se mi zamotá hlava. Asi mi krev nestihne natéct do mozku nebo nevim, ale někdy omdlím a ztratím na chvíli paměť, vědomí se mi pak jen po kouscích načítá do hlavy. V ten moment si nepamatuju svoje jméno, kde jsem, co právě dělám, proč držím v ruce vidličku a co je to koncept vidličky. Vlastně je to zkušenost docela analogická, když zapnete Dark Souls na novém sejvu, nebo jakoukoliv rpg hru. Vidíte tam nějakou postavu, tu musíte přijmout, a pak se teprve pomalu rozkoukáváte, zjišťujete v jakém jste světě, co je vaším úkolem, jaké jsou vaše vztahy s ostatními postavami, a jak fungujou herní mechanismy.

Tuhle vskutku bizarní zdravotní nepříjemnost, kdy v náhodných intervalech jsem znovu a znovu vrhán do světa, tu vlastně tak trochu prožívám ve filmu, ale samozřejmě na trochu jiné úrovni. Během těch zhruba dvou hodin, kdy film běží, se v ideálním případě naprosto vcítím do postav a filmového světa, a když film skončí, musím se se vším srovnávat a vracet se do reality. Souhlasím v tom s Tarkovským, když říkám, že opravdové filmové umění není nutně jen zábava, ale je to něco víc.

Tarkovskij říká, že film *je* realita. Neboli, že doslova není rozdíl mezi tím, když prožíváme své životy, jdeme do obchodu anebo cítíme své city, a tím, když sledujeme opravdu dobrý umělecký film, který nás nechá si prožít nějaký partikulární svět. A mně se tahle interpretace velmi líbí, protože vysvětluje moje mžourání, vysvětluje třeba i to, jak mohla být Shinjiho psychoterapie na konci Neon Genesis Evangelion tak efektivní i pro mě. Vysvětluje také, jak jsem cítil, že úzkoslitvá osamělost hlavní hrdinky filmu Perfect Blue je zároveň i moje osamělost. Divák tak nechodí do kina proto, aby se zabavil, chodí se tam něco naučit, vcítit se do životní zkušenosti jiných, prožít realitu. Zažít plynutí času, dozvědět se, co je to čas.

Tarkovskij tedy obzvláště neholduje symbolismu, když říká, že film by měla být vlastní realita. Scény v Tarkovského filmech (většinou) nic neznamenají, nejsou to označující pro které my bychom měli najít označované podle nějakého obskurního klíče. Scény prostě jsou, mají na nás působit. Proto je Tarkovskij proti tomu, aby režisérovy metody byly divákovi známé, vše by mělo vypadat co nejpřirozeněji, ne strojeně. Sám to popisuje následovně „When an audience is unaware of the reasons why the director has used a certain method, he is inclined to believe in the reality of what is happening on screen, to believe in the life the artist is observing. But if the audience, as the saying goes, catches the director out, knowing exactly why the latter has performed a particular 'expressive' trick, they will no longer sympathise with what is happening or be carried along by it, and will begin to judge its purpose and execution.” Tohle je v přímém rozporu s Eisensteinovou metodou a taky si na něj Tarkovskij ve své knize několikrát stěžuje.

Když film je realita, měl bych také něco povědět o tom, co leží za realitou nebo nad ní. Pro Tarkovského na to existuje jediná a samozřejmá odpověď: Bůh. Všechno tak u něj nějak splývá dohromady: umělec netvoří umění, on žije umění, není schopen, nikoliv schopen, je nemožné, aby by měl jinou než uměleckou existenci, která k němu přichází samovolně. Konzument umělcova díla, jak jsem řekl, nekonzumuje vlastně umění, ale realitu. Navíc se také staví do role umělce, protože (postmoderně) se stává autorem, když dílo interpretuje. Cílem je dobrat se nějakého většího porozumění ve chvilkových záblescích prozření. Proč? Nechám mluvit autora: „The meaning of religious truth is hope. Philosophy seeks the truth, defining the meaning of human activity, the limits of human reason, the meaning of existence, even when the philosopher reaches the conclusion that existence is senseless, and human effort — futile. The allotted function of art is not, as is often assumed, to put across ideas, to propagate thoughts, to serve as example. The aim of art is to prepare a person for death, to plough and harrow his soul, rendering it capable of turning to good.”

Nejsem věřící, a tak se obecně s tou interpretací, která zahrnuje vyšší smysl, moc neztotožňuju. Ale přijde mi, že existují něco jako záblesky prozření, taky si myslím, že umění je pro lidský život nepostradatelné, a že uměním nějak člověk doplňuje své ztracené části. Jak to vše ale do sebe zapadá, nad tím se upřímně ještě sám musím zamyslet.

Shrnutí

Tarkovskij ve své knize osvětluje principy svých filmů: jde mu o to nás zasáhnout na emocionální úrovni, vykreslit věrohodný obraz, se kterým budeme rezonovat. Možná proto dnes některé jeho filmy těžko chápeme: využívá symboly a tématiku vlastní pro jeho dobu a čas, ale pro nás trochu cizí. Stále však stojí za to Tarkovského sledovat, doufám však, že vy, obohaceni mým textem, již víte trochu víc, jak ke sledování přistupovat. A že tento přístup použijete při konzumaci jiného umění, či při vlastní tvorbě.